Vážení spolubojovníci na poli infekčně-válečném!

Protože jsem starý a zchátralý, chci se s vámi jako ideální cílová skupina korunovaného viru pro jistotu nejen rozloučit, ale i podělit o jedno chmurně realistické sci-fi dřív, než naposledy zacukám špičkami palců. Ano, máte pravdu – pohnutá doba si na mně vybrala svou daň – už mi definitivně hráblo. Ale neradujte se, nejsem poslední - jen první. Ale vím, že v mých patách vstanou noví bojovníci. 

Jako budoucí oběť nákazy jsem si pod vlivem samostudia kolem mne pršících materiálů a informací různého obsahu i kvality dovolil sepsat podrobně strukturovaný vzorový výkaz práce úředníka vesele chátrajícího bez řádného vedení na homeless office:

6:15 - Svižným úderem zamačkávám budíka a během opětovného usínání si představuju pracovitější kolegy, jak radostně vstávají.

9:45 - Zvolna procitám. Podivuhodně čilá manželka mi míří mezi oči bezdotykovým teploměrem, takže zřejmě viru stále odolávám.

9:50 – Pohled do zrcadla. Na rozdíl od vašich zrcadel to moje mlčí. Při pohledu do něj chápu proč a raději z hygienicko-estetických důvodů nasazuju roušku. Při pohledu ven vidím, že podobných zamaskovaných oblud je na ulicích povícero.

9:55 – Poslouchám jako každý den reklamu - nereklamu o tom, že moje rouška chrání tebe a tvoje mne – do toho ve zprávách slyším, že nechrání vůbec nikoho, ale některé jedince podivuhodně uklidňuje. Po zprávách přemýšlím, zda má vůbec ještě cenu vstávat.

10:00 – K aktivitě mě dohnal hlad. Obracím se s dotazem ohledně snídaně na manželku. Místo odpovědi mi opět z dálky měří teplotu. Neříká nic, takže jsem zřejmě stále zdráv. Slova mi nahradil pohled do ledničky, kde jsem uviděl spoustu potravin, které jsem v návalu hysterie urychleně nakoupil poté, co pan premiér s důvěryhodností sobě vlastní procítěně pronesl z obrazovky: „Jídlo bude!“ Vzpomínám, že jsem se tehdy skoro nedokázal kvůli návalu jindy velmi důvěřivých voličů proboxovat dovnitř supermarketu.

10:01-10:30 - Pojedl jsem větší množství postarších potravin. Zatím je mi dobře.

10:31 – Zahajuji pracovní úsilí. Startuji notebook a sepisuji výkaz práce, kterou dříve či později udělám. Unavilo mě to. Tyto fantazijní činnosti jsou velmi vyčerpávající.

11.00 - Musím si dát nějaký životabudič. Ke kávovaru se neodvažuju přiblížit, protože v cestě stojí moje dobrá manželka. Kouká celý den divně a nevzdaluje se od bezdotykového teploměru.  V lednici nečekaně není žádný energetický drink. Poslední nadějí je bar. Slivovice z pravého ovoce je zajisté plná vitamínu C. Nalévám si panáka a zkušeným švihem liju rovnou do krku. Ouha-zapomněl jsem na roušku. No nic, budu tedy celý den slivovici jen inhalovat.

11.05 - Jdu se pokochat pozitivními zprávami. Počty nakažených rostou, sleduji premiéra (v respirátoru trojkové třídy, při jehož spatření lékaři z první linie začínají toužebně vzdychat, zatímco jim zdravotní sestry na operačním sále narychlo šijí provizorní roušky z vlastních kalhotek) a jeho vládu odborníků, jak mne společně ujišťují, že to tak má být a že to zvládáme skvěle a s nimi  to zvládneme ještě lépe. Ministryně financí s kokainovým leskem v očích a pečlivě nadřeným výrazem plaché laně dodává, že ve snaze snížit výdaje státního rozpočtu nakoupili místo dezinfekce těžké kulomety. Uklidnila mne zejména svou oblíbenou závěrečnou větou, že všechny použijí pro lidi této země. Upřímně vyhlížející mladý muž v roli ministra zdravotnictví procítěně líčí, že lékaři ze všech laboratoří, které nepatří Agročertu, jsou nakažení. Proto jsou jejich testy tak levné a je nutno na ně zakleknout jak kolenem zdravotnickým, tak kolenem finančním. Pak vyleze Venezuela, rozprostře se po celé obrazovce a řekne mi, co všechno nedostanu a vylíčí, jak o 10 lidí rozšířila cílovou skupinu, jíž budou hozeny drobné, které ještě nestačily ze státního rozpočtu vychlastat všechny podniky, s nimiž premiér už dávno nemá nic společného, protože teď na ně dohlíží jen jeho manželka a její zahradník. Na závěr zbožně naslouchám Prymulovi, který moudře hovoří o tom, že všechna opatření jsou nedostatečná a že je třeba u domů zvenku zatlouct dveře a okna a do ulic vyslat hlídky s plamenomety. Přitom vypadá velmi smířlivě. Mnohem smířlivěji, než když jsem ho kdysi porazil v šachách. Tehdy jsem myslel, že ulomí nohu stolu a začne mne s ní mlátit po hlavě. Moje tehdejší planá úvaha, že je to jen nějaký zelený mozek, se rozplynula, když jsem zjistil, že si mě zapamatoval a v dalších letech už porážel jen on mne. A teď nade mnou za pomoci zákazu všeho zřejmě zvítězí definitivně. Dojatě vzdychám, protože vím: ANO, bude líp!
A to ještě nemluvil Metnar...

 12.00 – Ač nerad, odtrhuji se od našich moudrých vůdců. Delší odloučení od jejich tváří by mohlo podlomit moji víru v lepší budoucnost. Ale cítím, že je čas oběda. My starší lidé potřebujeme pravidelnost denních rituálů. Žena ovšem nereaguje a cosi zuřivě datluje do kompjútru. Zdá se mi, že na mne z dálky opět míří teploměrem. Teplé jídlo v kuchyni nevidím ani necítím, nezbývá než se opět intimně sblížit s ledničkou. Zlatej Andrej! Ještě pár jeho uklidňujících projevů a budu muset koupit větší lednici. Vyklidil jsem zuby a jazykem jedno patro ledničky a pln energie vyrážím změnit svět.

12.30 – Samou energií jsem málem rozlomil notebook. Jihnu, když vidím, že jsem připojen ke všem tajemným systémům zaměstnavatele. Zkusmo klikám na jedno z tlačítek a mám pocit pilota kosmické lodi z hvězdných válek, který právě prolomil časoprostor. Začínám pozorovat točící se kolečko. Ten pohled mne uklidňuje víc než roušky spoluobčanů. Asi po 20 minutách sledování kolečka usínám hypnotickým spánkem.

15:00 – Opět procitám. Cítím se čilý jako koronavirus. Na probuzení prostuduju došlou poštu. Nadšeně rozklikávám e-maily a nemohu se dočkat nových, lepších pokynů, které ruší pokyny včerejší, které byly sice také výborné, ale ne tak výborné jako ty dnešní. Nemluvě o pokynech předvčerejších, které mne svou vysokou kvalitou také okouzlovaly až do chvíle, kdy byly včerejšími, ještě lepšími  pokyny zrušeny.  Ale kdeže včerejší pokyny jsou… A už se těším na pokyny zítřejší, které ještě vyšší kvalitou dokážou nahradit i dnešní téměř dokonalé pokyny. Pln naděje z přečtené pošty se jdu odreagovat četbou elektronického tisku. Zajímá mne zejména, jak se daří nákaze v orgánech kraje. Rozhovory s postiženými… „Byla jsem pořád doma, jen jsem šla na Radu kraje…“ Dojemné. Zamačkávám slzu obdivu a přemýšlím, zda byla diagnóza opravdu správná. Není to tak dávno, co se u nás vybíjela celá stáda kvůli úplně jiné nákaze. Možná nebyla zlikvidována zcela… Následně přemýšlím nad opatřeními z dob morových, zejména nad zatlučenými dveřmi.

Ze světa mne šokovala zpráva, že v Číně po karanténě stoupla rozvodovost na dvojnásobek. Číňani jsou blázni! To se u nás nemůže stát.

16:30 – Začínám dřít. Kdybych to uměl, psal bych i nohama. Dřu až do chvíle, kdy mi od potu zvlhly brýle. Přes mlžnou clonu sleduju manželku, jak na mne opět míří tím svým teploměrem. Podivné.

18:00 - Po osušení a vyčištění brýlí ke svému překvapení zjišťuji, že to, co jsem celý den považoval za bezdotykový teploměr, je krátká střelná zbraň neznámého původu. Mám obavu, že je nejvyšší čas se rozloučit, stejně dle pokynů ze spodních (tedy vyšších) pater vím, že po 18. hodině už nesmím na nic sáhnout – snad kromě provazu. Ale z pohledu do hlavně revolveru mé dobré ženy začínám mít dojem, že mne virus nedostane a navíc statisticky nezvýším ani rozvodovost!

Hlavně klid. Stejně se již brzy zblázníme všichni! A ANO, možná nám bude líp!